Jako každý rok, i letos jsem s partou kamarádů vyrazil před pstruhovou zahájenou na Dánské pobřeží potrápit místní mořské pstruhy. Tento rok jsem ovšem byl po únorové cestě ke středozemnímu moři rozhodnutý, že toto Dánsko bude poslední. Zažil jsem zde plno nezapomenutelných chvil, poznal kopec dobrých kamarádů, ale stačilo. Je čas posunout se zase dál.

Poprvé jsme přibrali i jednoho mlaďocha. Osmiletého Štěpána. Cílem tedy bylo zařídit i to, aby si nejmladší z nás chytl svého prvního mořáka. V minulosti jsem párkrát zažil, jak i ostřílení borci odjeli po týdnu bez ryby, tak snad se mladá krev dočká své trofeje z první dánské výpravy.

Když jsem na první nához chytl ve „startovačce“ (zátoka, kde vždy začínáme) rybu kolem čtyřiceti pěti centimetrů, myslel jsem, že máme vyhráno. Ale opak byl pravdou. Najít ryby nebylo vůbec lehké, navíc jsme přijeli po velmi silné bouřce a celé pobřeží tak bylo značně rozbité. Občas se nám nějaká ryba povedla, ale nebyla to žádná sláva. Jirka měl po druhém dni na kontě rybu lehce přes padesát pět, ale ostatní se motali pouze u ryb mezi třiceti pěti a čtyřiceti pěti centimetry. A tohle nejsou TY ryby, pro které sem jezdíme. Zhruba v půlce týdne si po urputném boji s vlnama chytil pstruha i malý Štěpa. Tak konečně! Můžeme v klidu zvolnit a pořádně si to užít. No... zvolnit. Já si trval na svém, že ryby máme na místě vzdáleném asi třicet minut pěšky od chaty po pobřeží. Čili celkem slušná rozcvička. Přesvědčit tedy někoho, aby se tam se mnou vydal, byl téměř nadlidský úkol. A tak jsem se, klasicky jako každý rok, od kluků oddělil a začal chodit sám. Oni statečně objížděli široké okolí autem a já zůstal věrný místu, kam jen tak někdo nedojde, a jehož členité dno mi doslova učarovalo.

Byla středa odpoledne, více než polovina pobytu za námi, a já se vydal na „můj spot“. Zhruba dvě stě metrů dlouhý úsek jsem poctivě prohazoval až do večera, ale bez kontaktu. Bylo mi jasné, že po této zkušenosti sem další den nikoho z party nedostanu a už vůbec ne na pátou ráno, jak jsem si představoval. Vyrazil jsem tedy ráno před čtvrtou opět sám. Vstávání bylo sice na sílu, ale nakonec jsem se dokopal a po rychlé snídani v broďácích vyrazil na půlhodinovou cestu. K vodě jsem přišel ještě za tmy, navázal plandavku a opatrně vlezl do vody. Byla jako zrcadlo. Tohle nebude lehké, ale snad mi trochu pomůže šero. Neuběhlo ani pět minut když zhruba tři metry přede mnou propluly tři ryby. Žádní drobečci, pstruzi asi šedesát čísel, krásně stavění. Hned jsem nahodil pár metrů před ně, ale ryby neprojevily zájem. Ještě chvíli jsem házel směrem, kterým jsem je viděl odplouvat, ale nic. Posunul jsem se o pár metrů a vidím další dva. Opět však bez sebemenšího povšimnutí nástrahy. Píšu klukům. Jediný Štěpán reaguje, volá mi a ptá se, co a jak. Popisuju situaci a nabádám ho, aby vzal mušák. To by mohlo zafungovat. Asi za tři čtvrtě hodiny se vynořují na obzoru i s malým Štěpou. Ještě ve chvíli, kdy přichází, vidím dalšího pěkného pstruha. Štěpa si stoupá vedle mě. A sláva. On tu rybu konečně donutil alespoň projevit zájem o nástrahu. Pstruh kolem padesáti pěti centimetrů mu jede za nástrahou, ale po chvíli se opět otáčí a mizí mezi chaluhama. Házíme ještě asi hodinu, ale ryby už nevidíme, natož tak abychom měli záběr. Vracíme se tedy na chatu. Kluci právě snídají a chystají se vyrazit. Lákáme je na spot, ale nic, pěšky nikam nejdou. Odjíždí tedy bez nás. Já si dávám druhou snídani a vracím se zpět. Štěpa a Štěpa jdou jen před chatu. Na místě jsem možná tři hodiny. O rybu už ale nezavadím. Kluci hlásí jednu pěknější rybu. Štěpán a Štěpán nic. Opět se vracím zpět. Na chatě potkávám Štěpány. Dáváme si společný oběd a kolem třetí hodiny znovu vyrážím na půlhodinovou štreku na „můj flek“. Jsem rozhodnutý zůstat do tmy. Slunce zapadá rychleji, než bych chtěl. Začíná pršet a foukat. Jsem unavený a už už se chystám odejít. Rychle stahuju plandavku přes písčité dno, abych se už konečně vydal na šálek teplé kávy. Když v tom vidím, jak za ní vypálí dvě ryby. Oběma odhaduju zhruba šedesát čísel. Rozhoduju se nástrahu zastavit a doufám, že je to vyprovokuje k záběru. Nic. Zastavuju a ryby také. Pomalu se otáčí a vrací se zpět na tmavé dno. Déšť sílí a se zapadajícím sluncem toho vidím míň a míň. Zkouším vše možné i nemožné, ale nic se neděje. Oukej. Tak jinak. Rozpálím rychlost plandavky, co mi naviják dovolí. A situace se opakuje. Tentokrát však mojí nástrahu sledují tři pěkné ryby. Zase bez útoku. Tohle se opakuje stále dokola. Ryby vždy stáhnu před sebe a tím to končí. Na to už nemám morál a ani už pořádně nevidím. Nemám čelovku a tak se pomocí svítilny z mobilu vracím na chatu. Tam vše vyprávím ostatním. Stejně je nepřesvědčím. Možná mi nevěří, možná se jim prostě nechce absolvovat brzkou ranní túru v broďákách. Není divu. Jdu zalehnout, chvíli zvažuju, jakou další den zvolit nástrahu a brzy usínám za zvuku bujarého večírku z kuchyně.

Nikdo se mnou ráno nevyráží. Tentokrát už po třetí ranní. Kupodivu vstávám celkem svižně. Káva, snídaně, navázat vybranou nástrahu (volím sandeela s černým hřbetem i černým břichem a doufám, že to bude dostatečný kontrast k rannímu východu slunce). Chci přijít k vodě ještě za tmy. Svižných dvacet pět minut a jsem zde. Už před chatou mi bylo jasné, že dnes bude vše jinak. Fouká, a to dost. Vlny jsou ale takové, že se v nich chytat dá. Opatrně vstupuju do vody. Zůstávám však jen u kraje a snažím se prochytat příbřežní zónu. Na druhý, možná třetí nához dostávám opatrný záběr. Skoro se zdá, že jsem spíš nabral chaluhu. I přesto přisekávám. To, co následuje, budu mít před očima ještě dlouho. Přisekávám téměř do tvrda a opravdu si myslím, že jsem nabral pořádný chuchvalec chaluh. Jenže zvuk brzdy mě přesvědčí o opaku. Mocný výpad, který mě donutí zkontrolovat nastavení brzdy mi říká, že jsem konečně trefil tu rybu, kvůli které sem už roky jezdím. První minutku si ryba dělá víceméně co chce. Nevidím jí ani na vteřinu. Buď je fakt velká, nebo je podseknutá. Jinak si takový boj neumím vysvětlit. Vlny, které mě každou chvíli slejou až po hlavu, mi zrovna nepomáhají, ale krůček po krůčku rybu dostávám blíž a blíž. Konečně jí mám u sebe a vidím, s kým mám tu čest. A taky zjišťuji, proč tak enormně bojuje. Ryba má asi šedesát pět čísel a háček má navíc seklý v horní části hlavy. Jedna z vln zvedá rybu přímo přede mě a já mám možnost vidět ji v celé své kráse. Bohužel je háček na hlavě seklý tak blbě, že nejsem schopný rybu otočit hlavou ke mně, ani ji přitáhnout až k podběráku. Je mi jasné, že když zaberu, pravděpodobně o ni přijdu. Další mohutná vlna a...ryba je pryč. Ještě pár minut si vše přemítám v hlavě, padne pár hodně hlasitých nadávek, ale musím házet dál. Kdy jindy. Ideální podmínky můžou každou chvíli skončit. Neuběhne ani pět minut a dostávám další záběr. Tentokrát už háček sedí pěkně v koutku a já po chvíli podebírám mořáka, asi padesát pět centimetrů velkého. Tak konečně! Píšu klukům, ale ti spí jak zabití. Ještě asi hodinu hážu a jdu na snídani. Kluci jsou rozhodnutí jet na maják. Nechápu. Proč? Však ty ryby máme tady, jen pár desítek minut chůze od chaty. „No jo, ale nám se pěšky nechce.“ Zahlásí Dejv. Dobrá tedy. Kluci odjíždí, já ještě chvíli odpočívám a opět vyrážím zpět na místo činu. Je mi jasné, že kouzlo ranního rozbřesku je pryč, ale ty ryby se tu přece musí motat celý den. Opět prochytávám pobřežní partie. Uplyne možná hoďka a půl a já už se chystám vyměnit nástrahu. Poslední hod a půjde tam červená, říkám si. A tak švihnu sandeela až na druhý písek (chytám na místě, kde je pás chaluh, pak písku, zase chaluh a pak zhruba sedmdesát až osmdesát metrů od břehu další pás písku). Udělám dvě otočky a prásk. Obrovská rána a typické zatřepání hlavou. Tohle nebude prcek. Ryba skáče a já i na dálku vidím, že to je pstruh kolem šedesáti centimetrů. Trošku pochybuju o tom, zda ho na takovou dálku úspěšně zdolám, ale zároveň věřím, že dnešní smůlu jsem si už vybral. Je v podběráku! Nádherně stavěný mořák atakující šedesátku. Sedím na břehu a vychutnávám si ten nezapomenutelný okamžik. Už jen tak z povinnosti píšu klukům, nevěřím totiž, že by přijeli. Ale překvapují. Tohle už ani ty lenochy nenechalo chladné a tak po čase vidím podél břehu pomalu se přibližující postavy. Hážeme až do večera. Podaří se chytit pár prcků do čtyřiceti pěti čísel, ale žádný lepší se už nekoná. Je hotovo. Zítra brzo ráno odjíždíme. „Půjde se mnou někdo zítra? Čtvrtá až šestá ráno a zpět na chatu.“ David se chytá, ostatní už budou raději odpočívat. Nevěřím v opakování pátečního rána, ale ta naděje tu pořád je. Moře je opět jako zrcadlo. První hodinu se nic neděje, ale nakonec přeci jen dostávám jednoho pstroužka těsně pod padesát. David už bohužel nic. Vracíme se na chatu. Balíme a vyrážíme pomalu domů.

Byla to tedy má poslední výprava k Baltu? Už teď vím, že určitě ne. :-)